Hrátky s duchem aneb Co cítíte?

19. září 2014 v 22:45 | SuperDok |  Uvolněte se! :D
O co jde? Tady jsem pro vás sepsala pár krátkých situací, které by ve vás měli vzbudit nějaké pocity. Do komentářů mi zkuste napsat, co jste při jejich čtení cítili. Mrkající



----------------------------------- Na kolotoči
Před očima se mi míhá svět jako veliká, duhová šmouha, k níž mě cosi přitahuje, jako kdyby ta páska a já, jako kdybychom byli magnety. A já se v ní točím, jako se ovoce točí v mixéru, a já mám pocit, jako by mi každou chvílí měly vypadnout oči z důlků a rozletě se k té barevné pásce.

------------------------------------ Na hřbitově
Opatrně prstem šťouchnu do rezavých vrátek, které tvoří to jediné, co mě odděluje od tohoto děsivého místa, kde odpočívají desítky lidských duší. Do ticha, které mě obklopuje se najednou ozve děsivé povrznutí a vrátka se malilinko pootevřou. Zamrazí mě v zádech. Seberu to malé množství odvahy, které se dosud neztratilo a pomalu nahlédnu dovnitř. V husté mlze, jenž se snáší nízko nad zemí, jen nejasně rozeznávám siluety náhrobků a pamětních desek. Mrazivá představa, že pod každým z nich leží pozůstalost nějaké duše, která se dříve s námi radovala, povídala a vnímala svět kolem sebe. A teď jenom tiše, nehnutě leží, tak sama pod těžkou a studenou kamenou deskou. Nervy mi hrají. Pohled do tmy, která pohltila místo odpočinku všech zesnulých, je opravdu děsivý. Vydržím to..?

------------------------------------ Při západu slunce
Kolem mne se rozlila oranžová zář zapadajícího slunce, jenž se chystá zapadnout za obzor, aby se ráno opět mohlo vydat na svou pravidelnou pouť světem. Na hladině moře se třpytí vlny jako tisíce drobných perliček nadpozemské krásy, dokonce takové, že by se jí nevyrovnal ani nejkrásnější diamant na Zemi. Ohnivá rudá koule se vzhlíží na hladině, jako by se chtěla ujistit, jestli jí to sluší. Samozřejmě že jí to s tím nádherným oranžovým závojem, který má kolem sebe, sluší.

------------------------------------- Ve válce
Schovávám se v zákopu, necítím už nohy, v ruce svírám zbraň a všude kolem sebe slyším rány, které jsou způsobeny výstřely z děl a jiných zbraní. Mezi nimi se často ozývá srdceryvný výkřik. Zamrazí mě v zádech při pomyšlení, že je to poslení výkřik v životě toho, komu patří. Když vzhlédnu, spatřím oblak pracu a všeho možného, vzášející se nad krajinou. - Tu náhle, velitel dává pokyn k výpadu. Vynakládám všechny své síly, abych vůbec dokázal vstát. Potom se s nepříjemně silným mravenčením v nohou rozbíhám ku předu a sřílím hlava nehlava. Jenže nepřítel se dostává do převahy. - A hle, tuhle, sud či jakási bedýnka, nicméně obrovitá. Sedám si za to, pěkně čelem k zákopu našeho vojska a zachvátí mě panika, strach, šílenství.. Nač trpět dál? Zhluboka se nadechnu, vydechnu, nadechnu; tohle je moje poslední chvíle, pomyslím si, a vyskočím ze své skrýše. Z plných plic zvolám: "VEMTE SI MĚ!! STŘELTE DO MĚ!!" - A pak se to stane. Přede mnou voják s nabitou zbraní, jejíž hlaveň míří přímo na mou hruď. Civím do ní a zhluboka vydechuju. Potom posune prst a ozve se rána.. Potom už necítím nic než mrazivou bolest, ale zároveň radost; Jsem osvobozen! Teď se dozvím, co je po smrti. - A už u-sí-náá-m.

-------------------------------------- Na moři
"Poplach! Narážíme na skálu do 2 minut! Rychle! Otočit loď! Rychle...!!" Kapitán křičí povely. Ale není vystresovaný. Ostatně já taky ne. Teď skončím - nebo přežiju. Uvidíme. Kormidelík opatrně otáčí kormidlem. Snaží se nás otočit od skály. Kapitán křičí: "Minuta! Záchranné čluny! A honem!" Vrhám se k zábradlí, abych pomohl spustit záchranné čluny. "Půl minuty! Makejte! HONEM!" ječí, teď už nepříčetně kapitán. Čluny spuštěny, někdo již nasedl, odplouhá, já ale ještě musím dost dlouho čekat. Najednou se ozval pronikavý výkřik a kormidelním prudce strhl kormidlo. Neměl by to dělat, ale co teď? Víme, že zroskotáme. Takže je jedno jak, ne? - Akce a reakce. Strhl kormidlo a loď se překotila na bok. Více méně jsem to čekal, ovšem nikdy jsem to doposud nezažil, takže mě překvapila síla a rychlost, jakou jsem žbluňkl do vody. Věru silná. - Teď už se plácám ve vodě a pokouším se dostat do polohy, abych mohl "šlapat vodu" nebo plavat. Nicméně, vzhůru nohama to jde obtížně. Za chvíli již plavu. Jsou hodně silné vlny.. Omdlévám.
Probouzím se po nějaké době - probouzím!? Já to přežil! Voda mě vzala kolem skály a vynesla na docela slušnou plážičku. Pokusím se posadit. Akce a reakce; Pozvracím se. Nalokal jsem se slané vody. Pohlédnu k moři - a u sta hromů - vidím, jak nějaká vlna vynesla vzhůru - mrtvé tělo kapitánovo - a hned s ním zase mrštila pod vodu- Jdu se podívat, jestli ještě někdo přežil - nebo jestli umřu tak, že se zbkázním ze samoty.

--------------------------------------- Hra s pavučinkou
Postávám tak v zahradě vedle keříku a prohlížím si ho. Do oka mi padne pavučinka, krásná, průhledná, jemná pavučinka. Vezmu do prstů jeden konec, který ji drží upevněnou mezi větvičkami. Vlákno se mi lehounce přilepilo k prstu a utrhlo se od celku. Pozvedla jsem ruku a vlákno, které mi viselo na prstu, se zavlnilo ve vánku. Znovu se zadívám na pavučinku. Zrovna na ni vlezl pavouček, aby si prohlédl vzniklé škody. Chvíli jen tak lezl sem tam, potom mě zaregistroval a schoval se. Dívám se na něj. Myslí, že ho nevidím. Ale když se na něj podívám jinak, asi mu to konečně došlo; schoval se dál.

---------------------------------------- KONEC

Poznámka:
1) Omlouvám se za překlepy, klávesnice u notebooku nepatří zrovna mezi ty nejlepší.
2) U toho posledního, totiž u hry s pavučinkou, jsem se musela hodně přemáhat, zvlášť když jsem psala "krásná pavučinka".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama