Stříbrný Šíp IV.

16. srpna 2014 v 2:20 | SuperDok |  Knihy a příběhy

"Totiž, já se jenom na chvilku vzdálil.." Uznávám, zní to výmluvně. Ale třeba mi to zbaští.
"Jenom na chvilku vzdálil? Tady v okolí jsme jediné stádo. Potom je jedno až za řekou Točitou."
Hm, nezbaštil. Myslím, že nemám na vybranou. Musím to vyklopit. "Totiž, chtěl jsem se jenom na něco podívat.. A pak se tam objevil chřestýš a já mu utíkal.. A pak mě strhla voda... A vyplavila mne tady.. A - tedy já myslím nedaleko odtud." - "A nic jiného, než 'a' neumíš? Koni, že ty ses ztratil?"
(Totiž, jak vy říkáte "člověče", mi říkáme "koni". Tenkrát mi jeho napůl žert vtipný nepřišel.)
Co mám říci? Je to pravda. "Ano.. Nejspíš.." Hřebec si mě zkoumavě prohlíží. "No.. mohl bys být s námi - dočasně. Jenom jestli si tvoje stádo nebude myslet, že jsme tě unesli..?" To mě zčásti uklidnilo a zčásti překvapilo. "Ne, určitě nebude. A děkuji." Hřebec se na pár sekund zatvářil zamyšleně a hned zase tázavě: "Jak pak ty se vlastně jmenuješ?" Cože? Jmenuji? "Prosím? Jmenuji?" - "Prostě - jak ti říkají?" Jak mi říkají? Nijak. My se oslovujeme "ty", "já", "hele" apod. "Nevím, nijak." Hřebec se po mě udiveně podívá. "Tobě nijak neříkají?" - "Ne." To je pravda. Nikdo u nás nemá jméno.. "Aha. A jak ti máme říkat?" To nevím.. "Jak chcete." - "Tak dobrá, jsi vraník, tak co třeba Stříbrný Šíp?" navrhuje. Mě to přijde nádherné. "Ano!" souhlasím.
"Takže, Šípe, teď ti představím svoje stádo. My jména máme." Aha, je to vůdce. A mají jména? To mě podrž! To musím potom říct doma, je to mnohem lepší, než říkat "ty tam" a "hele!". Jdeme kolem celého stáda a on mi ukazuje nejrůznější koně a seznamuje nás. Je tam tolik koní, že si všechna ta jména ani nepamatuji. - Všechna ne. Jedno si ale přesto pamatuji. Patří krásné bělce, staré jako já, taky jeden rok, a je to jméno Thalia. Vlastně jsem si zapamatoval dvě jména. Hřebec, který mě tak uvítal, se jmenuje Divoch.
"Tak co je? Chceš se znova ztratit?" To jsem se lekl! - Aha, to Divoch pobízí stádo k pohybu. Někam se jde. To je jenom dobře. Chci se tu trochu porozhlédnout. Ale zase - večer?
Všichni stoupáme po spirálovité cestě až nahoru. Když stojíme kolem dokola okraje té "sopky", hřebec povídá stádu: "Tak. Jsme nahoře. A zároveň jsme pořád doma. Všichni, až na jednoho. Je to Stříbrný Šíp. U nás je jenom dočasně. Takže já vás všechny prosím, abychom se k němu chovali, jako kdyby byl náš. Zítra časně ráno, před východem slunce, se vydáme po břehu řeky Točité. Budeme hledat Šípovo stádo. Já mu věřím, ale přece jenom je ještě moc malý, než aby šel sám. Nedej koni, aby potkal chřestýše nebo třeba nějakou šelmu. Sám by se neubránil. Když nás bude stádo, půjdeme na jistou. Vždy si nejdeme nějaké místo na noc. A pastva je tam všude. Doufám. Teď se paste, můžete sejít dolu na úpatí a půl pastviny od něj a potom se všichni vraťte do hory. Takže já už se vypovídal dost. Dobrou chuť a dobrou noc." Páni, mi půjdeme domů? Myslím, k nám domů?
Jdu se chvíli pást dolů. Pro dnešek jsem toho už měl dost. Bylo to vyčerpávající..

"Vstávejté! Dobré ráno!" ozvalo se pronikavé volání do šera brzkého rána, kdy do východu slunce již zbývalo asi půl hodiny. To Divoch budil své stádo, aby se všichni mohli vydat na dlouhou pouť podél břehu řeky Točité.
Probouzím se.. Zamžourám a zvednu hlavu; čeká mě náročný den. To už ale Divoch vybízí k ranní pastvě. Zacházíme pod okraj hory, protože kdybychom se pásli na orosené trávě, mohla by se dostavit kolika.
Z jezírka se napijeme - no a konečně, vyrážíme na cestu.
Po nějaké době začne vycházet slunce. Mám to stejně rád, jako když zapadá.

Už nějakou tu chvíli jdeme, přibližně hodinu a půl. Slunce se zatím vyhouplo kousek nad hory, jejichž jméno jsem dříve neznal, nedávno se jej dověděl a hned na to zase zapomenul. Ale já si to až tak neužívám. Začínám cítit jisté přetížení na močovém měchýři. Co s tím? Kousek před námi je jakási trhlina v povrchu zemském. Vede do ní sestup a ona se klikatí odtud až kůň neví, kam. Kdybych se teď zastavil, vykonal potřebuje a rozběhl se za nimi, podařilo by se mi je dohnat? Pohybujeme se klusem. Dobrá, zastavuji se. - Ách, to je úleva. Otočím se dozadu, abych se naposledy podíval na místo, kde jsem nejdál v životě byl. Asi deset sekund se dívám. Otočím se zpátky.. Počkat? Kam zmizeli!?

...POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ave ave | 26. srpna 2014 v 22:59 | Reagovat

ahoj, SuperDoku,:)), povídání o Šípovi se mi moc líbí, kdy bude pokračování? :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama